Réunion: nečekaný ráj

29.9.2023

Réunion: nečekaný ráj

Malý ostrov v Indickém oceánu, ležící poblíž Madagaskaru a Mauricia, byl až do 17. století prakticky neobydlený. Poté se zde usadili francouzští přistěhovalci a ostrov dodnes zůstává francouzským regionem a zámořským departamentem této země. Na přání Ludvíka XIII. z dynastie Bourbonů nesl původně jméno Île de Bourbon. Po pádu monarchie na sklonku 18. století změnil svůj název na Réunion. Dnes je domovem nejen necelého milionu obyvatel, ale také elegantních plameňáků a především vanilky.

Přestože je rozloha ostrova pouhých 2500 km2, jeho přírodní bohatství zahrnuje mnoho druhů endemických rostlin, deštné pralesy, stovky vodopádů, odlehlé palmové pláže s korálovými útesy i aktivní sopku. Piton de la Fournaise je nejaktivnějším vulkánem na planetě, v jehož okolí se nachází lávová pole. Téměř polovinu rozlohy ostrova zaujímá národní park Réunion, uvedený v seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Dalším z pokladů ostrova je jeho rozmanitá fauna, především ptactvo. Mezi ptačími druhy vyniká Phoenicopteriformes, tedy plameňáci.

Černé zlato

Značná část ostrovní flory zde vyrostla bez zásahu člověka. Semena rostlin přivál vítr nebo připlula s mořskými proudy. To však neplatí pro vanilku. Ta má původ v Mexiku, pěstuje se zejména v centrální části mexické vysočiny. Po dobytí této oblasti Španěly se vanilka rozšířila po celém světě. Příležitost v pěstování vanilky spatřili zejména Francouzi, kteří její sazenice vyvezli do svých tropických kolonií – na Madagaskar, Réunion, Mauricius a další ostrovy. A mexické vanilce z rodu Planifolia se v tamním podnebí velice dařilo. Mělo to ovšem jeden háček. Květy neměl kdo opylovat.

V Mexiku se o opylování starají horské včely, které dokážou proniknout přepážkou květu a ponořit se do hluboko do útrob žlutého kalichu. Přírodní podmínky a klima tropických ostrovů však těmto včelám nevyhovoval a neuchytily se, ač se o jejich aklimatizaci Francouzi snažili. Až do poloviny 19. století tak bylo Mexiko hlavním producentem vanilky na světě. A francouzští botanici si lámali hlavu, jak květ opylovat.

V roce 1841 je všechny strčil do kapsy mladý otrok Edmond Albius, který vymyslel, jak pomocí dřívka a prstu relativně rychle, a hlavně efektivně opylovat květ. Jeho objev nezůstal bez povšimnutí a tato technika opylování vanilky se rozšířila i za hranice ostrova. Albius se tímto se nevědomky zapsal do dějin, ale bohužel na tom nezbohatl a zemřel chudý.

Metoda ručního opylování se používá dodnes a díky ní se ostrovy Réunion a Madagaskar staly největšími producenty vanilky (dohromady zde vzniká 80 % světové úrody vanilky). Při pěstování je potřeba trpělivost, protože květ se objeví po třech letech od vysazení. Opylení probíhá ručně a k získání jednoho kilogramu vanilky je zapotřebí opylovat 600 květů. Podaří-li se, za 9–12 měsíců dozrají vanilkové lusky. Ty se pro svou křehkost také sklízí ručně. Následuje sušení, během něhož získá vanilkový lusk svůj typický vzhled. Celý proces od semena po lusk tak trvá přibližně 4 roky.

Sir Edmond Gin

Sir Edmond Gin je první gin na světě infuzovaný bourbonskou vanilkou. Ačkoli jeho výroba probíhá v nizozemské palírně Herman Jansen, jeho podstata je silně spjatá s ostrovem Réunion. Název značky je inspirován postavou Edmonda Albiuse a do jejího loga se promítlo vyobrazení plameňáka. Jednou ze základních surovin ginu je bourbonská vanilka pocházející z Réunionu, jež dodává ginu jemnou a vytříbenou chuť. Nechybí ani jalovec – srdce každého ginu. Dalšími botanicals jsou kardamom, kořen anděliky, zázvor a skořice. Rostlinné ingredience pochází z různých koutů světa – jihovýchodní Evropy, Střední Ameriky, Grónska, Číny a Afriky.

Po destilaci v kotlících spolu se základními botanicals následuje infuze destilátu bourbonskou vanilkou, která se nakrájí na malé kousky. Po 6–8 týdnech se destilát přefiltruje a výsledkem je čirý gin se zlatavým leskem získaným právě díky vanilce. Ve vůni dominuje aroma vanilky následované tóny jalovce, kardamomu a zemité anděliky. Chuť je sametově jemná se sladkými tóny vanilky, jež přecházejí do kořenitého závěru s dotekem skořice a zázvoru.